Historie Internetu
Stručně ...
Historie Internetu1969 ARPANET
1971 email
1972 telnet
1973 FTP
1976 královna Elizabeth posílá e-mail
1977 mailing list
1979 Usenet, uucp
1981 BITNET
1982–3 TCP/IP
1984 DNS
1986 NSFNET
1990 ARPANET končí
1991 WWW, gopher
1992 Veronica
1993 Mosaic (následujně Netscape)
Počítačová síť, kterou v současnosti známe pod názvem Internet, vznikla jako experimentální rozlehlá síť vzájemně propojující hostitelské počítače a terminálové servery. Postupně byly vytvořeny propracované postupy pro přidělování adres a pro vypracování standardů pro provoz této sítě. Díky stále širšímu nasazování lokálních sítí se mnohé její hostitelské počítače staly bránami do lokálních sítí. Byla vytvořena síťová protokolární vrstva, umožňující vzájemnou součinnost s těmito sítěmi, a byla nazvána Internet Protocol (IP). Časem vznikly další rozlehlé sítě založené na protokolu IP (NASA, NSF, sítě v jednotlivých státech USA ....) se kterými díky protokolu IP byla možná součinnost. Souhrn všech těchto vzájemně propojených a spolupracujících sítí se stal sítí Internet. Pro správné pochopení některých základních myšlenek a principů, na kterých je postaven dnešní Internet, je vhodné jít hlouběji do historie, do období konce padesátých a počátku šedesátých let, kdy studená válka byla v plném proudu. Největší mozkový trust tehdejší Ameriky, firma RAND Corporation, tehdy právě řešila úkol - vymyslet, jak by jednotlivé orgány administrativy USA mohly úspěšně komunikovat i po jaderné válce. Systém musel fungovat i tehdy, když by některé jeho části byly zničeny. Řešení mělo být založeno na existenci vhodné komunikační sítě. Problém ale bylo, jak tuto síť koncipovat, jak ji řídit a jak zajišťovat její správu, když jakákoli její význačná část - řídící centrum, centrální přepojovací uzel, ústředna apod. může být zničena. RAND Corporation nakonec přišla s možným řešením, které bylo uveřejněno v roce 1964.
Je založeno na následujících dvou principech:
- síť nebude mít žádnou centrální složku
- síť bude od začátku navrhována tak, aby fungovala i když jsou některé její části zničeny
Role sítě ARPA
Myšlenka silně decentralizované a maximálně robustní sítě, pracující na principu přepojování paketů, se tedy zrodila počátkem šedesátých let v USA. Poprvé však byla v praxi implementována ve Velké Británii, v podobě experimentální sítě tamní National Physical Laboratory (Národní laboratoře pro fyziku), počátkem roku 1968. Netrvalo dlouho, a k obdobnému experimentu se odhodlali i v USA. Podnět, a naštěstí i potřebné finanční prostředky přišly z resortu obrany, konkrétně od grantové agentury ministerstva obrany USA, s názvem ARPA (Advanced Research Projects Agency). Podle této grantové agentury byla experimentální síť také pojmenována jako ARPANET. Na tom již nic nezměnil ani fakt, že samotná agentura ARPA se posléze přejmenovala na DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), což mělo zdůraznit její zaměření na potřeby resortu obrany.Konkrétním úkolem sítě ARPANET bylo především praktické ověření techniky přepojování paketů. Kromě toho měla být tato síť využita i k mnohem konkrétnějším a prozaičtějším účelům - měla na dálku umožnit přístup k tehdejším nejvýkonnějším superpočítačům, které se nacházely především na významných univerzitách, v jejich výpočetních střediscích. Proto také první uzly sítě ARPANET byly umístěny právě na univerzitách - první z nich byl na podzim roku 1969 instalován na UCLA (University of California Los Angeles), další pak na UCSB (University of California Santa Barbara), ve Stanfordu (Stanford Research Institute, SRI), a na univerzitě v Utahu. Vlastní uzel přitom byl realizován univerzálním počítačem (konkrétně šlo o počítač Honeywell DDP516), který byl naprogramován tak, aby fungoval jako tzv. Interface Message Processor (IMP). Pro vzájemnou komunikaci používaly uzly IMP pevné okruhy s přenosovou rychlostí 50 kb/s, a přenosový protokol NCP (Network Control Protocol). Ještě do konce roku 1969 byla vlastní síť uvedena do provozu, a její uživatelé tak mohli na dálku využívat možnosti a výpočetní kapacitu superpočítačů, které tato síť propojovala.
ARPANET však rychle rostl, a v roce 1971 již měl celkem 15 uzlů, přičemž tento počet neustále rostl: v roce 1972 měl ARPANET 37 uzlů, a v roce 1973 se k němu připojují také první zahraniční uzly, ve Velké Británii a v Norsku.
Vznik a role RFC a protokolů TCP/IP
Síť ARPANET byla ve své době bezesporu velkým technickým lákadlem, které muselo zákonitě přitáhnout pozornost mnoha šikovných lidí. Mezi nimi byla i skupina pedagogů a postgraduálních studentů z UCLA (University of California Los Angeles), kteří na základě grantu od agentury ARPA zřídili laboratoř (Network Measurement Center), ve které testovali a měřili chování ARPANETu. Členy této skupiny byli takoví lidé, jako např. Vinton Cerf, Steven Crocker či Jon Postel, kteří dnes jsou téměř legendou, ale tehdy byli teprve postgraduálními studenty. Když potřebovali "hodit na papír" něco, co vymysleli a co chtěli dát ostatním ve známost, aby jim k tomu sdělili své připomínky a názory, nemohli se opřít o žádnou formální autoritu a vydat nějaký oficiálněji koncipovaný dokument. Kromě toho zřejmě neměli ani v úmyslu komukoli vnucovat své představy. Místo toho své myšlenky a výsledky publikovali ve formě pracovních dokumentů, které nazvali velmi skromně a současně i výstižně jako Request For Comment - doslova "žádost o komentář", RFC. Šlo navíc i o vtipnou parafrázi na oficiální dokumenty "Request For Proposal", které přicházely od grantových agentur (zejména od agentury ARPA), a byly ve své podstatě vybídnutím k na podání žádostí o účelové granty.Také další osudy tehdejších postgraduálních studentů velmi významným způsobem ovlivnily vývoj ARPANETu a jeho postupné přerůstání v to, co dnes známe jako Internet. Klíčovou osobností byl v tomto ohledu Vinton G. Cerf, který v roce 1972 po ukončení svých postgraduálních studií nastoupil na místo docenta na univerzitě ve Stanfordu. Krátce nato začal pořádat síťové semináře, v rámci kterých byly položeny základy pro novou generaci komunikačních protokolů pro síť ARPANET - protokolů, které žijí dodnes, a jsou známy jako protokoly rodiny TCP/IP . Jejich vývoj pod vedením Vintona Cerfa ovšem určitou dobu trval, a byl financován z prostředků agentury ARPA (mezitím přejmenované na DARPA). První verze specifikací protokolu TCP byla v září roku 1973 prezentována na počítačové konferenci na University of Sussex. Publikována byla následujícího roku, v květnovém čísle časopisu IEEE Transactions on Communications (autory byli Vinton Cerf a Robert Kahn). První implementace protokolu TCP pak probíhaly souběžně na třech místech, kromě Stanfordu i u firmy BBN (Bolt, Beranek and Newman) a na University College v Londýně. Šlo tedy od začátku o mezinárodní záležitost. V roce 1977 proběhly první praktické zkoušky TCP, které prokázaly životaschopnost nového protokolu. Práce na jeho dokončení pak začaly vrcholit.
V té době však ale dochází i k jedné zásadní koncepční změně. Dosud totiž tvůrci protokolu TCP vycházeli z představy, že schopnosti a vlastnosti přenosových cest jsou různé, ale že přenosový protokol TCP by je měl zcela zakrýt, a své uživatele důsledně odstínit od jakýchkoli specifik přenosových cest. Tedy vytvářet iluzi, že všechna data jsou přenášena po zcela homogenní přenosové síti, která má vždy stejné vlastnosti. Navíc se tvůrci protokolu TCP rozhodli odstínit uživatele a jejich aplikace i od nespolehlivosti přenosů, a převzít na svá bedra veškeré akce, spojené s nápravou chyb při přenosech, ztrátách přenášených dat atd. Koncipovali tedy protokol TCP jako tzv. spolehlivý protokol - i za cenu toho, že k zajištění spolehlivosti bude vyžadovat určitou režii, která půjde na úkor rychlosti přenosů. S postupem času se ale ukázalo, že tento přístup nemusí být vždy nejvýhodnější. Existují totiž i takové aplikace, které se raději obejdou s poněkud poškozenými daty, než se zpožděním v přísunu nových dat (ke kterému dochází tehdy, když se spolehlivý přenosový protokol snaží o nápravu dřívější chyby při přenosu). V případě původního protokolu TCP šlo hlavně o přenos hlasu - k pracovní skupině, která se vývojem protokolu TCP zabývala, se totiž časem přidali i lidé, kteří se předtím zabývali právě problematikou přenosu lidského hlasu. Tito lidé pak přinesli i nový pohled na celkovou koncepci přenosových protokolů, který nakonec vyústil v rozdělení původního protokolu TCP na dva samostatné protokoly - na protokol IP (Internet Protocol), který se staral zejména o vlastní přenos a o zakrytí všech specifik konkrétních přenosových cest, ale nikoli na spolehlivém principu (tj. když došlo k nějakému výpadku, ztrátě či poškození dat, sám se nestaral o nápravu), a na "nový" protokol TCP (Transport Control Protocol), který sám využíval přenosových služeb protokolu IP, a navíc k nim přidával i zajištění spolehlivosti. Jako alternativa ke spolehlivému protokolu TCP pak byl vytvořen protokol UDP (User Datagram Protocol), který také využíval přenosových služeb protokolu IP, ale již k nim nepřidával žádné zajištění spolehlivosti (a je tedy určen pro takové aplikace, které před spolehlivostí dávají přednost rychlosti a pravidelnějšímu přísunu dat).
Svou dnešní podobu tak protokoly TCP/IP získávají v letech 1978 až 1979. V roce 1980 se pro ně nadchl i Pentagon a rozhodl, že budou preferovanými protokoly pro rezort obrany (nezapomínejme, že jejich vývoj byl financován právě z prostředků tohoto resortu, přicházejících skrz agenturu ARPA). V roce 1982 se pak tentýž Pentagon rozhodl, že všechny počítače připojené k ARPANETu musí povinně přejít na protokoly TCP/IP. Tento přechod byl skutečně proveden, a to velmi razantně - od prvního ledna roku 1983 totiž ARPANET jednoduše přestal být průchozí pro jakékoli pakety protokolu NCP.
Období 1983 až 1986 pak bylo obdobím nástupu protokolů TCP/IP do života. Postarala se o to jak jejich kvalita a vhodná koncepce, tak i šikovná grantová politika agentury DARPA. Ta si totiž nechala na zakázku vyvinout implementaci protokolů TCP/IP pro prostředí Unixu (u firmy BBN), a poté ještě financovala i jejich začlenění do BSD Unixu, pocházejícího ze střediska BSD (Berkeley Software Distribution). Bylo to zrovna v době, kdy většina akademických pracovišť v USA právě "přezbrojovala" své výpočetní arzenály, a ve velké většině sáhla právě po BSD Unixu. Díky tomu se protokoly TCP/IP velmi rychle rozšířily po celé akademické komunitě USA. Kromě toho byly samozřejmě implementovány i v jiných systémových prostředích, než jen v BSD Unixu.
Jak vznikl Internet
Osudy sítě ARPANET se odehrávaly plně v režii resortu obrany USA - který také vše financoval. Přitom se choval i dosti filantropicky: v roce 1983 totiž oddělil od původního ARPANETu ty jeho části, které měly něco společného s vojenstvím, a ustavil je jako samostatnou síť MILNET (samozřejmě propojenou a schopnou komunikace s ARPANETem). Samotný ARPANET tak získal mnohem civilnější náplň práce, ale přesto byl nadále financován z prostředků resortu obrany.ARPANET ovšem nebyl zdaleka jedinou počítačovou sítí na světě či alespoň v USA. Své počítačové sítě si budovaly i jiné resorty, a vzhledem ke kvalitám a veřejné dostupnosti protokolů TCP/IP byly tyto sítě stále častěji budovány na bázi právě těchto protokolů. Pro jejich provozovatele i uživatele se ukázalo jako velmi výhodné, když je mohli propojit s ARPANETem. Ten se tak stále více stával spíše zárodečnou sítí, na kterou se postupně "nabalovaly" další a další sítě, až vznikal celý konglomerát vzájemně propojených sítí, kterému se začalo říkat příznačně Internet - s velkým I.
Souviselo to ostatně i s nástupem lokálních sítí, ke kterému dochází někdy po roce 1983, kdy plně vyzrává nejznámější a nejpoužívanější přenosová technologie pro sítě LAN - Ethernet. Také pro myriády těchto lokálních sítí bylo velmi výhodné využít protokoly TCP/IP, a připojit se ke stále se rozšiřující soustavě vzájemně propojených sítí na bázi těchto protokolů, tj. k Internetu. Tento trend přitom jen posílil skutečnost, že původní ARPANET, neustále "obalovaný" dalšími a dalšími sítěmi, se stále více dostával jen do role páteřní sítě, přes kterou prochází provoz, vznikající i směřující do jiných sítí.
Pro koho je internet
Přibližně v roce 1986 dochází k výraznému zlomu ve vývoji Internetu - začínají se o něj aktivně zajímat nejrůznější instituce, které si čím dál tím více přejí připojit se k Internetu. Zhruba v této době také dochází k výraznému nárůstu počtu uzlových počítačů, a zvyšuje se i dynamika tohoto ukazatele - jestliže až do té doby rostl počet uzlů v podstatě lineárně, od roku 1986 má příslušná křivka spíše exponenciální průběh. Tento trend přitom vydržel až dodnes. Zmíněný zlom samozřejmě úzce souvisí se vstupem agentury NSF na scénu Internetu a se zapojením její páteřní sítě NSFNET a mnoha dalších sítí, včetně regionálních a oblastních, které agentura NSF také financovala.Důležité přitom bylo, že technická stránka fungování Internetu byla v té době již víceméně stabilizovaná - protokoly TCP/IP prokázaly svou životaschopnost a měly čas se dostatečně "zažít" i mezi uživateli. Ne že by na nich nebylo co zlepšovat, a že by se dále nevyvíjely - ale nemusely se již řešit žádné zásadní a principiální otázky, které by radikálním způsobem měnily způsob fungování Internetu.
Do popředí zájmu se tak mohly dostat otázky více či méně organizačního charakteru: od vlastního provozu sítí přes poskytování nejrůznějších podpůrných služeb uživatelům, otázky vlastnictví, finanční otázky až např. po administrativu, spojenou s připojováním k Internetu, s registrací síťových adres, domén atd.
Kdo provozuje Internet?
Jedním z celkem přirozených trendů v této oblasti bylo i to, že instituce, které se postaraly o vybudování význačných sítí, záhy svěřily péči o jejich rutinní provoz specializovaným institucím. Agentura ARPA tak učinila již v červenci roku 1975, kdy svůj ARPANET předala jako plně funkční síť do správy organizaci DCA (Defense Communications Agency, později přejmenované na DISA, Defense Information Systems Agency). Řízením Internetu jako takového (přesněji provozováním střediska NCC, Network Control Center) pak ministerstvo obrany pověřilo firmu BBN (Bolt, Beranek and Newman), která stála již u zrodu samotného ARPANETu a "postavila" jeho první uzly. Tato firma v provozování řídícího střediska NCC pokračovala až do roku 1993 (později již na základě grantů, pocházejících od agentury NSF).Podobně se zachovala i agentura NSF, když po necelém roce od zprovoznění své páteřní sítě NSFNET předala její správu firmě Merit Network Inc. (kterou založilo konsorcium univerzit z Michiganu), a spolu s firmami IBM a MCI ji pověřila realizací potřebného "upgrade" páteřní sítě NSFNET - především jejím zrychlením.
Kromě vlastní sítě NSFNET a jejího provozu však agentura NSF financovala i celý propracovaný systém shromažďování a distribuce nejrůznějších informací o Internetu. Základem tohoto systému bylo informační středisko NIC (Network Information Center) (v současnosti InterNic), které dlouhá léta fungovalo ve Stanfordu na tamním institutu SRI (Stanford Research Institute). Toto středisko například zajišťovalo všechny registrace nových sítí, připojovaných k Internetu, a přidělovalo také celosvětově unikátní síťové adresy (tzv. IP adresy). Kromě toho bylo středisko NIC ve Stanfordu také jedním z hlavních depozitářů dokumentů Internetu (mj. dokumentů RFC).
Od dubna 1993 však byla většina informačních a dalších služeb kolem Internetu svěřena konsorciu tří firem, které je zajišťují na komerčním základě: Network Solutions, Inc., AT&T a General Atomics. Toto konsorcium, které bylo nazváno InterNic, je přitom zčásti financované opět z prostředků agentury NSF. Dnešní poslání InterNic spočívá v poskytování veřejně dostupných informací o službách registrace doménových jmen.
Firma Network Solutions Inc. (NSI), dnes firma VeriSign, byla v rámci konsorcia InterNIC pověřena plněním registrační služby, především pak přidělování IP adres, registrace domén a přidělování číselných identifikátorů autonomních systémů (ASN). Dále má NSI za úkol vést evidenci kontaktů na osoby, které jsou pověřeny správou a řízením registrovaných sítí zapojených do Internetu, a také poskytovat informace a odpovídat na dotazy týkající se IP adres či registrací domén. Při přidělování IP adres ovšem NSI postupuje také tak, že přiděluje celé bloky těchto adres různým národním institucím po celém světě, a teprve ty pak z takto přidělených bloků přidělují konkrétním žadatelům jednotlivé adresy. Ti však mají i přesto jistotu, že přidělená IP adresa bude celosvětově unikátní.
Firma AT&T dostala v rámci InterNICu na starosti databázové služby, zejména pak budování centrálního registru uživatelů a uživatelských organizací.
Firma General Atomics dostala za úkol poskytovat informační služby, včetně nejrůznějších informačních, vzdělávacích a referenčních materiálů, a má také sloužit jako informační středisko (NIC) "první i poslední pomoci" - má odpovídat na přímé dotazy koncových uživatelů, kteří se dostali do problémů, a stejně tak má pomáhat i jiným informačním střediskům NIC, pokud tyto nejsou schopny vyjít vstříc uživatelům, kteří se obrátili na ně.
Komu patří Internet?
Velmi zajímavou otázkou, důležitou i z pohledu soudobého rozmachu Internetu, je to, komu vlastně celý Internet patří. Dokud ještě Internet nebyl žádným internetem, neboli žádným konglomerátem vzájemně propojených sítí, byla odpověď na zmíněnou otázku ještě relativně jednoduchá: šlo vlastně jen o ARPANET, a u něj byly vlastnické vztahy vcelku jednoznačně determinované způsobem jeho financování. Později se ale na zárodečný ARPANET začaly "nabalovat" další sítě, které ale již měly své konkrétní vlastníky. Tím, že se připojily k ARPANETu, a staly se tak součástí vznikajícího Internetu, se ale na jejich vlastnictví nic nezměnilo. Postupně tedy vznikal rozsáhlý Internet, který jako celek nemá žádného vlastníka - konkrétní vlastníky měly jen jeho jednotlivé části. Neexistovala ani neexistuje žádná "Internet a.s.", či "Internet s.r.o.", která by byla majitelem Internetu. Existují pouze konkrétní majitelé dílčích sítí, které jsou zapojeny do Internetu.Komu se platí za Internet?
Jestliže ale Internet nemá žádného vlastníka, komu se pak za používání Internetu platí? Kdo vybírá poplatky od všech uživatelů, a z nich pak financuje vše potřebné? Odpověď na tuto zdánlivě paradoxní otázku je neméně zajímavá: za použití Internetu jako takového se neplatí nic! To ovšem zdaleka neznamená, že by jeho provoz byl zcela zdarma: například každá síť, která se k Internetu připojí, si musí hradit náklady na toto své připojení. Pokud chce využívat služby, které je schopna poskytovat jiná síť, musí se s jejím provozovatelem nějak rozumně dohodnout - například na vhodné reciprocitě, či na adekvátním způsobu placení za poskytnuté služby. Například když se evropští uživatelé Internetu domluví a společně si pořídí rychlou linku přes oceán do USA, pak je asi přirozené, aby se na jejích nákladech přiměřeným způsobem podíleli všichni, kdo ji používají.Existují ovšem i takové instituce, které své služby mohou poskytovat zadarmo, protože jsou samy financované z nejrůznějších grantů či z příspěvků jiného druhu. Význačným příkladem byla v tomto ohledu páteřní síť NSFNET, jejíž provoz byl financován agenturou NSF. Na druhé straně si ale takovéto sítě zase mohou diktovat podmínky, za jakých jsou ochotny své služby poskytovat. Právě v případě NSFNETu toto mělo velký význam pro komerční využití Internetu, o kterém bude řeč v následujících odstavcích.
Kdo smí používat Internet?
V době, kdy Internet byl vlastně jen ARPANETem, a jeho provoz byl financován z prostředků ministerstva obrany USA, mohli jej používat prakticky jenom ti, kteří se nějakým způsobem podíleli na výzkumu či jiných aktivitách pro rezort obrany. V souvislosti s oddělením vojenské části ARPANETu (a jejím ustavením ve formě samostatné sítě MILNET) pak dochází k určitému uvolnění, a vznikající Internet již smějí používat všichni vědci, pracující v oboru computer science, a dále vládní úředníci a s nimi spolupracující instituce.Když pak otěže Internetu začala postupně přebírat čistě civilní agentura NSF, prosadila si ještě širší vymezení možných uživatelů - zajistila možnost přístupu k Internetu obecně pro všechny akademické, vědeckovýzkumné a vzdělávací instituce, včetně škol středních a nižších stupňů, a dokonce včetně výzkumných složek čistě komerčních organizací.
Ovšem komerční organizace jako takové byly v té době striktně vyloučeny ze hry. Byly odkázány buď na služby komerčních sítí, nebo si musely budovat své vlastní, privátní sítě. Nicméně velmi dlouho nepřipadalo v úvahu ani to, aby se jakákoli komerční síť či privátní síť komerční organizace připojila k Internetu - byť by šlo například jen o připojení na úrovni poštovní brány, tak aby fungoval alespoň přenos elektronické pošty z jedné sítě do druhé.
Mnoha lidem připadalo přirozené a žádoucí důsledně oddělit čistě akademický Internet, financovaný převážně z peněz daňových poplatníků, od sítí které slouží či alespoň přispívají k tvorbě něčího zisku. Jiní zase argumentovali nepřirozeností tohoto stavu, kterou dokládali neexistencí přesné hranice mezi provozem, sloužícím vzdělávacím a vědecko-výzkumným účelům, a provozem komerčního charakteru.
Člověkem, který se zřejmě největší měrou zasadil o zrušení "komerčního embarga" v Internetu, byl hlavní autor protokolů TCP/IP a architekt Internetu, Vinton G. Cerf. Již v roce 1988 se tato vlivná osobnost začala zasazovat o možnost propojit komerční systémy elektronické pošty s poštou v rámci Internetu. I přes velký počáteční odpor se mu nakonec podařilo dosáhnout toho, aby v roce 1990 mohla být zřízena poštovní brána mezi ryze komerčním systémem elektronické pošty MCI Mail a poštou v Internetu, a aby tak byl umožněn přenos zpráv mezi oběma systémy. K tomu je vhodné podotknout, že autorem systému MCI Mail je opět tentýž Vinton Cerf, který v letech 1982 až 1986 pracoval u velké telekomunikační firmy MCI. Nicméně své tažení za možnost připojení komerčních systémů k Internetu již podnikal opět z "druhé strany barikády", neboli z akademického světa.
V roce 1990 tedy došlo k prvnímu propojení mezi do té doby čistě akademickým světem Internetu a světem komerčním. Zhruba do dvou let se pak obdobným způsobem - tj. na úrovni poštovní brány, umožňující přenos zpráv - připojila i většina ostatních komerčních systémů elektronické pošty.
Dokumenty RFC
Základním mechanismem zpřístupnění dokumentů Internetu co nejširšímu spektru zainteresované odborné veřejnosti je jejich vydání ve formě tzv. dokumentů RFC. Jde v jistém smyslu o tradici vzniklou roku 1969 - kdy tehdejší postgraduální studenti, pozdější autoři protokolů TCP/IP, chtěli vhodně prezentovat svoje myšlenky, názory a návrhy, ale nemohli (a nejspíše ani nechtěli) se opřít o žádnou formální autoritu, která by je vydávala. Proto svým dokumentům dali příznačný název "Request For Comment", doslova: "žádost o komentář".Tradice pokračovala, a další dokumenty byly označovány také jako RFC. Aby se nepletly, každý z nich dostal do názvu své pořadové číslo: historicky prvním dokumentem RFC byl dokument RFC-1, pak následoval RFC-2 atd. V době psaní tohoto článku jich vyšlo přes 1700. S postupem času se ale obsahová náplň dokumentů RFC poněkud měnila. Jestliže zpočátku mohly tyto dokumenty obsahovat v podstatě cokoli, včetně básní a pozvánek na různá zasedání, později se již zaměřují jen na odborné otázky. Jak by již mělo vyplývat z dříve uvedeného textu, zdaleka ne všechny dokumenty RFC představují standardy. Pokud bychom sledovali jejich četnost, pak by zdaleka nejpočetnějšími byly dokumenty úrovně "Informational". Nicméně každý odborný "dokument Internetu" je vydán touto formou.
Podstatnou vlastností všech dokumentů RFC je skutečnost, že jsou volně šiřitelné (public domain), a to v on-line formě. Všechny musí existovat ve formě čistého ASCII textu - což samozřejmě nebrání jejich kvalitnějšími naformátování, převodu do jiných textových formátů a šíření i v textové podobě. Směrodatný je však vždy jejich čistý ASCII tvar.
Další důležitou vlastností dokumentů RFC je skutečnost, že se nikdy nemění. Dojde-li k potřebě změnit obsah již publikovaného dokumentu RFC, je místo toho vydán nový dokument RFC - s novým pořadovým číslem - který již ve svém záhlaví nese údaj o tom, že nahrazuje jiný dokument RFC (doslova: Obsoletes RFC-xxxx, neboli: "činí RFC-xxxx zastaralým"). Tato vlastnost je velmi výhodná pro šíření dokumentů RFC prostřednictvím samotného Internetu - nikdy se totiž nemůže stát, že by v nějakém archivu bylo třeba obměňovat staré verze dokumentů RFC verzemi novými. Stejně tak se nikomu nemůže stát, že by si z nějakého archivu v Internetu "stáhnul" neaktuální verzi - může se mu ale stát to, že nemá jiný dokument RFC, s vyšším pořadovým číslem, který daný dokument nahrazuje.
Internet v ČR
Historie Internetu u nás se začala psát vlastně již v listopadových dnech roku 1989. V té době totiž padly politické bariéry, které až do té doby z principiálních důvodů bránily našemu zapojení do významnějších celosvětových sítí - mimo jiné i do Internetu. S ústupem politických překážek však rázem nabyly na významu překážky jiné, tentokráte již technického charakteru - naše země, po dlouholetému "ne-rozvoji" telekomunikací, neměla vhodnou komunikační infrastrukturu pro větší rozvoj počítačových sítí. A tak prvními sítěmi, které se k nám po sametové revoluci dostaly, byly takové, které mají jen minimální nároky na potřebnou komunikační infrastrukturu. Konkrétně takové, které vystačí jen s komutovanými linkami veřejné telefonní sítě, dokonce i tak nekvalitními, jaké u nás jsou. V březnu roku 1990 se k nám dostává síť FIDO, na kterou se napojují především stanice BBS, Bulletin Board System (mnohé z nich zrozené přímo v památných listopadových dnech předchozího roku). V květnu roku 1990 se pak do Československa dostává i síť EUnet, propojující především Unixové počítače.V říjnu roku 1990 se k nám dostává evropská odnož sítě Bitnet, neboli síť EARN (European Academic and Research Network), která již vyžaduje trvalé spojení po pevných okruzích. Prvním uzlem této sítě u nás, a současně i tzv. národním uzlem sítě EARN pro tehdejší Československo, se stal střediskový počítač IBM 4381 na Oblastním výpočetním centru (OVC) ČVUT Praha (nyní VC ČVUT). Síť EARN přitom poskytovala pouze služby dávkového charakteru (zejména elektronickou poštu a přenos souborů), takže vystačila i s relativně pomalými pevnými okruhy. Uzel CSEARN proto začínal s linkou o přenosové rychlosti 9600 b/s, kterou byl připojen na rakouský národní uzel sítě EARN v Linzi.
První pokusy s připojením do Internetu se pak objevují až v listopadu roku 1991. Toto datum je také v různých oficiálních i neoficiálních statistikách uváděno jako datum připojení tehdejšího Československa k Internetu. Zpočátku šlo pouze o komutované napojení z Prahy (konkrétně z VC ČVUT na uzel Internetu v rakouském Linzi), později byla k připojení použita pevná linka do Linze, uměle "rozpůlená" tak, aby jedna její polovina přenášela provoz v rámci sítě EARN, a druhá provoz Internetu.
13. února 1992 pak na ČVUT Praha dochází ke slavnostnímu aktu formálního připojení Československa k Internetu, mj. i za účasti představitelů agentury NSF.
Zrod akademické páteřní sítě CESNET
Dalšímu rozvoji Internetu v Československu však stále bránila neexistence vhodné komunikační infrastruktury. Kromě veřejné telefonní sítě nebylo nic, čím by bylo možné "roztáhnout" Internet po Praze, a přivést jej i do ostatních míst po celé republice. V hlavách zainteresovaných lidí se proto brzy zrodila myšlenka vybudovat celostátní páteřní síť, která by "rozvedla" Internet alespoň do všech tuzemských akademických středisek, zatímco v rámci nich by pak Internet dále rozváděly navazující metropolitní sítě.Původním záměrem bylo vybudovat páteřní síť s celorepublikovým dosahem (nezapomínejme, že v době podávání návrhu se psal rok 1991). Nicméně již v té době bylo jasné, že z federálních orgánů na páteřní síť nikdo peníze nedá, a ministerstva školství byla republiková! Proto se česká a slovenská část akademické obce dohodly, že si podají vlastní návrhy ke svým ministerstvům školství, a to na vybudování dvou národních páteřních sítí, a že potřebné propojení (konkrétně propojení z Brna do Bratislavy) bude součástí českého projektu (a slovenská strana na něj vhodnou formou přispěje). Zřejmě proto také dostal český projekt jméno FESNET, od: Federal Educational and Scientific NETwork (zatímco ještě starší označení FERNET, od: Federal Educational and Research NETwork, bylo z blíže nespecifikovaných důvodů zamítnuté). Příslušný návrh byl českému ministerstvu školství podán v prosinci 1991. To jej schválilo, a v červnu 1992 uvolnilo 20 miliónů korun (z původně nárokovaných 26), takže budování akademické páteřní sítě mohlo začít.
Nicméně v průběhu roku 1992 se stávalo čím dál víc zřejmé, že písmenko "F" ve jménu FESNET nebude mít záhy co označovat. A tak se z původního FESNETu stal CESNET (Czech Educational and Scientific Network), zatímco na Slovensku se začal realizovat projekt sítě SANET (Slovak Academic Network).
Samotný CESNET přitom byl koncipován tak, aby zajišťoval "přívod" Internetu do jednotlivých akademických středisek, ale nikoli již "rozvod" Internetu v rámci příslušných měst. Toto bylo řešeno navazujícími projekty metropolitních sítí, které po technické stránce samozřejmě velmi úzce navazovaly na CESNET, ale z hlediska svého financování byly samostatnými projekty.
Pro republikovou páteřní síť CESNET byla zpočátku zvolena hvězdicová topologie, se dvěma středy - v Praze a Brně. Ty byly propojeny pevnou linkou 64 kb/s (v listopadu 1992), a z nich se pak začaly paprskovitě rozbíhat spoje do jednotlivých dalších měst: v únoru 1993 byl takto připojen Liberec, Olomouc, České Budějovice, Pardubice a Plzeň, v březnu Hradec Králové, a další akademická střediska. Koncem března 1993 pak již měl CESNET své uzly celkem v 11 městech v celé ČR. Pro spojení Prahy s Brnem, a pro připojení Liberce, Plzně a Ostravy, bylo využito přenosových možností sítě IMNS firmy IBM (IBM Managed Network Services). Ostatní spoje pak byly realizovány pevnými telefonními okruhy, pronajatými od SPT Telecom. Kromě spoje Praha-Brno, který začínal na přenosové rychlosti 64, začínaly všechny ostatní spoje na přenosové rychlosti 19,2 kb/s.
To se samozřejmě brzy ukázalo jako příliš málo, takže jakmile to přísun finančních prostředků z resortu školství i z nejrůznějších grantů umožnil, byl praktický celý CESNET "upgradován". Jestliže zpočátku finanční prostředky postačovaly jen na přímé připojení bez jakékoli zálohy pro případ výpadku, později již bylo možné aplikovat zásadu, že každý významnější uzel má být připojen alespoň dvěma vzájemně nezávislými přípojkami. To umožnilo nejen efektivněji rozkládat tok dat v celém CESNETu a rovnoměrněji využívat všechny jeho části, ale především to umožňuje zachovat potřebnou konektivitu i v případě výpadku některého spoje.
Kromě vnitřní konektivity v rámci České republiky se ale změnila i konektivita CESNETu směrem do zahraničí. Jestliže původně byla celá ČR připojena k okolnímu světu jediným pevným okruhem z Prahy do Linze (který byl později připojen do Vídně, místo do Linze), později k ní přibyla ještě druhá přípojka z Prahy do Amsterodamu. Tento okruh byl zpočátku provozován rychlostí 64 kb/s, ale u příležitosti konference INET'94/JENC, konané v červnu 1994 v Praze, byla tato linka zrychlena na 512 kb/s. Rozdělením Československa pak k těmto dvěma mezinárodním linkám přibyla ještě třetí, z Prahy do Banské Bystrice.
Komunikační infrastruktura, tvořící základ CESNETu, byla v zásadě vybudována v polovině 90.let. Její další vývoj se již ubíral především cestou dalšího zvyšování přenosových rychlostí použitých okruhů, cestou optimalizace využití, zvyšování spolehlivosti atd.
Bylo by chybou chápat CESNET jen jako komunikační infrastrukturu, či s jistou dávkou nadsázky jen jako potrubí, kterým přitéká Internet. Podobně jako v Internetu, existovalo i v CESNETu velké množství informačních zdrojů. Jejich skladba je také obdobná situaci v rámci celého Internetu - jde o tzv. anonymní FTP archívy, servery WWW a další. V praxi to pak znamenalo, že pro většinu nejčastěji požadovaných informací (souborů) a služeb uživatelé nemuseli "chodit do světa", ale našli je již i "doma", míněno v CESNETu.
Rychlý spoj z Prahy do Amsterodamu byl zřízen a financován Evropským společenstvím, prostřednictvím firmy DANTE, kterou si ES za příslušným účelem zřídilo. Do listopadu 1995 tuto linku hradilo plně Evropské společenství, poté tuto linku platil z části CESNET sám, a zbývající část byla hrazena z rozvojových projektů PHARE.
Síť CESNET2 a poskytovatel připojení k Internetu CESNET
Charakteristický profil současného poskytovatele připojení k Internetu lze ilustrovat na příkladu poskytovatele CESNET. CESNET je zájmové sdružení právnických osob, které bylo založeno v roce 1996 všemi vysokými školami České republiky společně s Akademií věd České republiky. Jeho hlavním cílem je provozování a rozvoj páteřní sítě propojující sítě členů sdružení, výzkum a vývoj pokročilých síťových technologií a aplikací a šíření znalostí o nich. Provozuje síť CESNET2. CESNET2 je národní vysokorychlostní počítačová síť určená pro vědu, výzkum, vývoj a vzdělávání. Její páteř propojuje největší univerzitní města České republiky okruhy s vysokými přenosovými rychlostmi. Uživateli sítě jsou především vysoké školy, Akademie věd České republiky, ale i některé střední školy, nemocnice či knihovny. Její strukturu ilustruje následující obrázek.Svým uživatelům kromě standardního připojení k Internetu a velkých přenosových kapacit pro vědecké a výzkumné účely nabízí i některé pokrokové a méně obvyklé služby. Patří mezi ně například IP telefonie, videokonference či super-počítačové Meta-centrum.
Páteřní okruhy sítě CESNET2 jsou postaveny na technologii POS (Packet Over SONET) s přenosovou kapacitou 2,5 Gb/s. Trasy do menších uzlů nabízejí rychlosti v rozsahu od 0,5 do 34 Mb/s. Jejich kapacita je průběžně navyšovaná v souladu s potřebami a reálným provozem konkrétních uzlů. Použitá technologie pochází především od firmy Cisco Systems. Základem technického řešení jsou vysoce výkonné směrovače Cisco GSR 12016. Základní vybavení každého z páteřních uzlů doplňuje přepínač Cisco Catayst 3524 a směrovač starší generace Cisco 7500 používaný pro speciální služby (např. návaznost na ATM sítě). Centrální uzly v Praze a Brně mají pochopitelně bohatší vybavení. Topologie sítě je patrná z výše uvedeného obrázku. Je organizována jako dvojice hvězd se středy v Praze a Brně. Na podzim 2002 by propojením Ostravy a Olomouce mělo dojít k vytvoření cyklu, který zajistí záložní spojení pro případ výpadku páteřní trasy Praha-Brno. V roce 2002 se počítá s postupným přidáváním redundantních tras. CESNET2 má dva nezávislé zahraniční spoje. Jeden vede k pražskému uzlu evropské sítě GÉANT a má kapacitu 1,2 Gb/s. Touto trasou prochází především provoz mezi akademickými institucemi. Druhá zahraniční linka je na první zcela nezávislá. Jejím dodavatelem je Ebone a vede přímo do USA. Nabízí přenosovou rychlost 155 Mb/s a slouží v současné době jako hlavní zahraniční spoj CESNET2 pro komunikaci s běžným (komerčním) Internetem.
Síť CESNET2 je určena pro potřeby vědy a výzkumu. Jejími účastníky jsou proto především instituce, u kterých tvoří vědeckovýzkumná činnost jednu z hlavních priorit - Akademie věd České republiky, univerzity a vysoké školy. Jejích služeb však může využívat každá organizace nebo její část aktivní v oblasti vědy a výzkumu (například i výzkumná pracoviště komerčních podniků).
K síti národního výzkumu a vzdělávání České republiky CESNET2 se mohou připojit vědecká, výzkumná a vývojová pracoviště, včetně výzkumných a vývojových pracovišť v průmyslu, organizace podporující výzkum a vývoj sítě nebo jejích nových aplikací, akademická pracoviště, vyšší odborné školy, střední školy, základní školy a jiné vzdělávací instituce , organizace podporující rozvoj kultury a prosperity (pokud nejsou založeny za účelem podnikání), zdravotnické instituce (pokud nejsou založeny za účelem podnikání), organizace státní a územní správy, měst a obcí a samosprávy.
Připojení na síť CESNET2 se provádí prostřednictvím subjektů, které sdružení CESNET, z. s. p. o. ustanoví. V rámci technických, ekonomických a organizačních možností může sdružení zajistit připojení účastníků provozujících větší sítě i nezprostředkovaně.
Prostřednictvím sítě CESNET2 je přístupná evropská gigabitová výzkumná a vzdělávací síť GÉANT a sítě národního výzkumu a vzdělávání (NREN, NATIONAL RESEARCH AND EDUCATION NETWORK, RFC 1167 už z r. 1990) v desítkách zemí světa, i ostatní sítě Internetu. Účastník sítě CESNET2 je povinen v uvedených sítích respektovat případná omezení týkající se způsobu jejich užití. Strukturu sítě GÉANT z poloviny r. 2002 ilustruje následující obrázek. GÉANT je projekt řešený v tomto období, vyhlášený konsorciem 27 NREN, placený Evropskými v rámci 5. programu. Jeho cílem je vybudování evropské páteřní 2 Gb sítě. V souladu s účelem založení sdružení jsou služby účastníkům sítě CESNET2 poskytovány za úhradu účastnického podílu nákladů a bez daně z přidané hodnoty. Náklady jsou pro účastníky relativně nízké v důsledku podpory České republiky a Evropské unie a akademických a množstevních slev při nákupu služeb. Připojené subjekty, které nabízí komerční služby, provedou opatření zamezující průchodu svého komerčního provozu sítí CESNET2, sítí GÉANT a sítěmi NREN v jiných zemích. Účastník sítě CESNET2 nesmí používat tuto síť ani jiné sítě pro činnosti, které: se snaží získat neoprávněný přístup ke zdrojům připojených sítí, nepříznivě působí na provoz sítě nebo jejích jednotlivých služeb, nebo brání některým uživatelům v přístupu k těmto službám, ohrožují činnost sítě nebo nadměrně omezují její výkon pro ostatní uživatele, plýtvají kapacitou sítě, počítačů a pracovních sil, ničí integritu informací uložených v počítačích a omezují soukromí uživatelů.
